A unifying motif of exhibited paintings is undoubtedly an attribute of a women’s body as a carrier of diverse emotions. It assigns the selected emotions with a specific form. In compliance with other involved elements, via their combinations and relations, the painter creates certain meaningful connections. The specific form of the painting is necessary for their readings. Most of the paintings are limited to one figure only, which is mostly incomplete, fragmented. It is also important that the figures are mostly static – sitting or standing. The figure is limited to a fragment so that the viewer can complete its imagined deconstruction beyond the surface of the painting. The author presents only “something from the figure”. The “something” is subject to a thoughtful selection that already consciously works with a certain visual strategy. Thus women’s legs in shoes and miniskirts or sections of the figure barren of specific individual particularities and therefore without a deeper personal psychology play a leading role. The presented subject is a woman as a model, prototype as a vision, a formulated idea. It is a portrait of “femininity” more than anything else. The question is how the femininity in her paintings is looked at and for what purpose.
One of the most important paintings for the reading of the whole concept is a key painting called She – Virginia Woolf (2005). According to the title the painting refers to a specific historical figure. The surface of the painting is, however, centred on an anonymous woman dressed in black. The covered face is cut by a portrait format. The sovereign, self-conscious posture of a standing body is accentuated by a gesture of a gentle hand holding a cigarette. The other hand clutches the attribute of a toy – a pink rabbit. Down at the bottom of the picture, under the feet of the figure, we can recognize a strange almost blurred mirroring, a reflection where we can see again the rabbit and perhaps a figure of a torso. A closer, detailed look at the painting will help us to recognize that in spite of all inscribed sovereignty the figure is not stable. Her actual foundation is leaning and asks for a support from the right side. It is exactly the side where the woman clutches the pink rabbit. As if she would be leaning on it, using it as support, as if it would be necessary for her, while the left hand lightly handles the burning cigarette. As if the figure would be between two worlds – the microworld of childhood symbolized by the toy where the first confrontations with reality and experience take place, and the macroworld of a free life space, which the individual fills in fully consciously with the existence, and which she/ he is in someway co-responsible for. As if Farmanova would accentuate the context of childhood and adulthood, the interconnection of both polarities where the individual, here a woman, moves in between almost incessantly. The leaning figure stresses the significance of early stages of development for an individual thus forming her/ his following steps. The picture Masking Programmes – Dance seems to posses the equal importance. Here a female torso is limited to a half figure without legs and a head. The hands place the attribute of the rabbit where the head should be. The colour scale is limited to four elementary colours - yellow, red, blue, and green. The toy, the symbol of childhood, playfulness without the awareness of limitations but also the symbol of uncritical openness to the world is used now like a head of the figure, like a “managing body” of physical and spiritual existence of the individual. There is a special tension between a seriousness and irony, fatality and game, as well as between obligations and frivolity. Farmanova here reveals and analyses two polarities of a female character, while touching the reality from a distance by sensors of her own experience. Somewhere we find more emotions, elsewhere rational calculation or a distance. According to a degree of her own engagement we can see that the painter’s works oscillate between an open and closed form. The indecipherability of women’s messages presented in this way provokes by its finesse many times intruded by the unconscious.
That what would seem to be at the first glance a straightforwardly social (feministic) proclamation appears to be after this excursion groundless or at least ambivalent for the paintings by Jana Farmanova. The position of a woman is viewed here essentially as open, with all women’s strengths and handicaps, complications, difficulties, differences, and equities, and to a certain extend also ironically and (self)-reflectively. These are not simplified judgements; they are rather open, floating reflections. Like an examination of or a search for positions and possibilities. This is absolutely matched with the openness of the picture composition, which is an ephemeral and oscillating framework to clearly define the form of the examined - in detail it is a female body modelled in volume whose context is shifted into an artful, commercial, and marketing game. Farmanova views with irony the backstage of the cunning world of utilitarian visuals with its stereotyped icons and displays a certain conceptual anti-campaign while using the same weapons - women toys - but not as an intentional trick, attack or revenge but more to disclose and alleviate certain conventional links and perception stereotypes, and last but not the least, in a sense of self-protection, to guard one’s privacy against the impact of purposeful commerce and business.
Petr Vanous, Prague, May 2005-06-21
Translated by Alena Smieskova
Jak zformulovat vlastní zkušenost?
Pokud se chceme setkat s výrazným projevem zobrazující malby na Slovensku, pak nemůžeme přehlédnout malířské dílo Jany Farmanové (1970), absolventky Vysoké školy výtvarných umění v Bratislavě (prof. J. Berger). Autorka se vyjadřuje prostřednictvím lidské figury k současné sociální a vztahové situaci jedince v daném kulturním prostředí, přičemž jí není cizí odstup, ironie i sebeironie stejně jako silná osobní angažovanost. Od roku 1995 samostatně vystavuje a účastní se mnoha kolektivních projektů doma i v zahraničí. V České republice se naposledy prezentovala samostatnou výstavou Ženské hračky v Galerii Ad astra v Kuřimi u Brna (2005) a zahrnuta byla také kurátorskou dvojicí Beata Jablonská - Richard Gregor do putovního výběru současné slovenské malby Prievan, kterou v České republice zaštítila prestižní Galerie hlavního města Prahy (2005/06).Jana Farmanová si prostřednictvím malby klade základní otázku, směrodatnou pro celou její uměleckou produkci, a sice „jak malířsky zformulovat vlastní zkušenost?“ Už takto kladená otázka znamená, že autorka se zajímá o psychologii jedince, o jeho vědomí i podvědomí, a o to, jak celou tuto problematiku postižitelným a čitelným způsobem transformovat do obrazové zkratky. Obrazy se v pojetí Farmanové stávají syntézou deníkových záznamů, jejichž nadindividuální paměťová kvalita je vložena do roviny citu a emocí. Obrazy se stávají jakousi „paměťovou bankou“, kterou ale lze rozkrýt a používat pouze na základě znalosti určitého kódu-klíče. Podstatný je vstup diváka a jeho vlastní nastavení, které pokaždé jinak, individuálně, otevírá významovou rovinu obrazu Jany Farmanové. Velká část obrazového sdělení je dána, a se odvíjí, od komunikace s divákem.
Na začátku autorčiny tvorby byla tradiční naléhavá malířská teze, jak propojit a učinit srozumitelným to, co je vně, s tím, co je uvnitř? Jak „zpředmětnit“ vnitřní tenze a naléhavé emoce? Jaký jim dát tvar, aby vizuálně odpovídaly své naléhavosti? Farmanová hledala pro obrazový výstup přijatelnou formu. Tvar, důležitý pro „pojmenování emoce“, zkoumala v oblasti jasného prostorově definovaného tvarosloví - při soukromém, osobním studiu designu a architektury. Skrze tuto zkušenost dospěla k přesvědčení, že pouze jistým odstupem od emoce lze zcela zvládnout a ovládnout formu. Že srozumitelné zobrazení příslušné katarze je možné pouze s mírou určitého zjednodušení a idealizace. Autorka pro sebe objevila vlastní malířský jazyk, kterým se od klíčového obrazu Na skale (2000) stává „řeč“ lidské figury.
Farmanová vytváří malířské tematizované série, kterými provádí průzkum vybrané problematiky. Tou je obecně lidská komunikace stejně jako postavení ženské hrdinky v rámci partnerských a jiných (společenských) vztahů.
Cyklus Male darčeky (2003-04) se věnuje ženské tělesnosti. Farmanová pracuje s výřezy ženského těla, které osobitě stylizuje. Ňadra posunuje do abstrahované kompozice a vytváří z nich jakýsi zdobný předmět - šperk. Důraz klade na detail a jeho ztvárnění. Bradavka v detailu nabývá na jiném významu. Stává se krajinným prvkem - pahorkem, kopcem, horou, skalním štítem. Ženské tělo je tu odkrýváno jako tajemná, cudná i vyzývavá krajina plná všelidské paměti a naplněná nevyčerpatelnou energií.
Na výstavě Ženské hračky představila Farmanová svůj osobitý vhled do ženské problematiky. Obraz použita jako fragmentární realitu, prostřednictvím které lze pozorovat emoce, chladný kalkul i intimitu ženského světa. Objevuje se tu motiv králíka, jako atributu dětství a nevinnosti (Virginia Wolf, 2005), ale také strategické ženské zbraně - nohy, lodičky, sukně, vlasy, gestikulace, postoj apod. (Miera tvoje odvahy je priamo umerna jeho vášni, 2005).
V cyklu Space (2005) reflektuje autorka vlastní životní zázemí. Dům, ve kterém bydlí se svou rodinou, zkoumá jako obecně obytný prostor. Předměty a věci denní potřeby - vana, umyvadlo, ručníky, záchod - vytvářejí na první pohled příjemné, čisté a klidné zátiší domova plného symbolické očisty. Obsahují v sobě ale také pochybnost o možnostech a jistotách takto definovaného „štěstí“. Přes regulované světlo propouštěné dovnitř skrze žaluzie a skrze předměty vrhající za asistence umělého elektrického světla stíny mizí útulná zabydlenost prostoru a nastupuje pocit chladu a odosobněnosti. Z maleb, v kterých se Farmanová zabývá vzájemnými vazbami a závislostmi člověka, prostoru a věcí, vyplouvá na povrch skepse pramenící právě z ohraničeného, vymezeného a proto svazujícího prostoru, v kterém jsou skryté determinanty trávení času, jinak řečeno skryté nebezpečí hrozících stereotypů.
Komplementárním ke Space je série obrazů Melancholie (2005)1. Farmanová se tu pohybuje na ploše vymezené různými formáty. Vytváří skládačky s variabilními obsahovými zálivy, z kterými posléze pracuje i v samotné instalační skrumáži. Mezi hotové výstupy zapojuje malířské a kresebné skici. Oba póly, definitivní výstup i rozpracovaná realizace, navazují vzájemné významové vazby a odhalují, zpravidla nějaký intimní příběh. Autorka si k podchycení nostalgických stavů přemítání, snění a tužeb strategicky vypůjčuje stylizační postupy blízké rodinným fotografiím z přelomu 19. a 20. století včetně převzaté „paměťové ikony“ oválného formátu, do kterého výjev zasazuje. Jsou tu erotické motivy vzájemného splynutí ženského a mužského těla plné horečnatě vypjaté barevnosti, kde tělesnost uprostřed smyslného vytržení odplouvá a zůstává okamžik zakoušené nirvány. Jedná se o obraz „v situaci“ odehrávající se zároveň vně i uvnitř. Motiv objevující se často v ženském malířském projevu. Jedním z klíčových děl cyklu je obraz Sen o ranči. Snová realita promítající se na plochu plátna v protnutí několika dějových linií, které nelze jednoznačně dekódovat. Metafyzická úzkost v jejíž konkrétním obrazném zformování figurují následující atributy - automobil, pes, plot a nějaká blíže neurčená dráha či cesta. Obdobně stylizovaný autoportrét Sen-Face. Modelačně proměnná forma oscilující mezi cukrovou vatou, roztápějící se zmrzlinou, voskovou figurínou a antickou bustou. Roztápějící se a mizející pevný tvar. Hlavním epicentrem malířského děje se stává útvar modelovaného účesu. Lynchovská kamera objíždí hlavu a zaostřuje na vlasy. Pak se začne obraz přibližovat, až se divák ztrácí v detailu a ocitá se ve snu. Se cvičební a meditativní polohou lidského těla, která ve vlastním zobrazení znamená zároveň deformaci přirozené tělesné konstituce, se vyrovnává obraz Zen-Hadí žena. Žena má v aktu meditace zavřené oči a psychicky se přemosťuje někam jinam, mimo vlastní standardní vědomí.
Farmanová úspěšně komentuje současnou realitu (zatím) skrze malířské prostředky. Sama se do budoucna nebrání aplikaci jiných médií (video). Podstatné je, že nahlíží důležitá společenská témata způsobem, který je navýsost individuální, prostý vší pózy, proklamace a deklamace. I v tom lze spatřovat sílu a pádnost obrazů Jany Farmanové.
Petr Vaňous, publikováno v časopise Revue Art III/2006
Poznámka:
1. Obrazy z cyklu Melancholie byly vystaveny na skupinovém projektu Bezvetrie, 16. 10. 2005 – 22. 1. 2006 v Nitranské Galerii (kurátor: Adriana Čeleďová).